Pátek 3. dubna 2020, svátek má Richard
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 3. dubna 2020 Richard

Trocha rebelie by Britům slušela

23. 01. 2020 22:51:45
Tento leden uzavírám třetí rok života ve Velké Británii. Užívaje Brexitoidní šílenství se vším všudy přímo u zdroje, teprve s postupem času pořádně poznávám, co jsou ti Britové vlastně za národ.

Když jsem popré přijela, nemohla jsem se ubánit nadšení. Britská mentalita mi přišla tolik jiná než často protivní/uzavření/občas i dost svérázní našinci. Brit se na vás na ulici usmívá. Je zcela běžné prohodit několik zdvořilých slov o počasí se zcela cizí osobou. Jsou nesmírně kultivovaní a zdvořilí – při nákupu v obchodě se vám v jednom kuse někdo omlouvá. A pokud jste na místě noví a hledáte přátele, stačí zajít na jakýkoli meetup nebo začít provozovat libovolný koníček a známí se vám jen hrnou.

Má to ale háček. Oni to co říkají často myslí úplně jinak. Nedávno jsem četla studii, která dokazovala, že Britové patří k nejneupřímnějším národům na světě. Nemohla bych souhlasit víc. Samozřejmě, že ne všichni, praxe předstírání je tu ale velice rozšířená. Zeptají se na váš den, ale společenskou povinností je se usmát v odpověď a vylíčit jak je vše skvělé, i kdyby vám zrovna na dům spadnul meteorit. Ve výsledku máte sice spoustu parťáků na small-talk, ale ani jediného přítele. Přidejme k tomu všeobecnou nevoli vůči cizincům a ta hezká iluze o příjemných Britech je naráz pryč.

To byla má zkušenost z Cardiffu. Další prozření mě čekalo poněkud hlouběji ve Walesu. Během studijí na Bangorské univerzitě jsem poznala zcela jinou tvář Velké Británie. Chudoba místních obyvatel byla dechberoucí. Během roku se to tolik nedalo zpozorovat, jelikož Bangor byl plný studentů a jakožto malé město díky tomu sálal životem. Když ale přišly prázdniny a věšina studentstva odjela, člověk najednou zjistil, že rodilí Walešané vlastně nemají téměř nic. Asi až na drogy a ovce. V kontrastu s nádhernou krajinou tam žije komunita lidí, ze kterých řada nikdy neopustila ostrov Anglesey. Na ulici co chvíli potkáváte náctileté maminky s břichem, po boku partner s tetovaným obličejem. Místní ženy podle novin nemají často peníze ani na toaletní vložky, jak by teenageři mohli mít na kondom? Bezradná policie, co neví co si počít s početnou komunitou bezdomovců stanujících vedle města, závislých na heroinu. V ulici, kde jsem s přítelem bydlela se strhla každou sobotu ve 4-5 hodin ráno rvačka, taková byla odvrácená tvář onoho malebného města.

Zezačátku jsem si pronajímala pokoj ve sdíleném domě určeném pro studenty. Se mnou a studentkou z Francie tam však také žil rodák z vedlejší vesnice jménem Andrew, asi čtyřicetiletý DJ s tetovanými prsty na rukou, kterého vyhodila partnerka z domu a on hledal zapomnění v hodinách marihuanového opojení, zavřený ve svém pokoji. Vzhledem k jeho situaci mi to přišlo pochopitelné – nacházel se uprostřed právního sporu o svoje dvě děti, kvůli hulení přišel o řidičák, dluhy nad hlavu, práce jako uklízeč v nemocnici. Přesto, když nebyl zrovna zcela pod vlivem, byl to prima chlapík. Krok za krokem se pomalu stavěl na vlastní nohy a bylo to vidět. Pro tyto lidi však v Británii úřady nejsou, jak se mi brzy potvrdilo i v Cardiffu. Místo toho tam pro něj byli jeho kamarádi – podobně starý drogový dealer s cukem v oku a tichý bezdomovec z černým plnovousem. Andrew je občas pozval na večeři, dokud jeden z nich nepřitáhnul na naší zahrádku pěkné a drahé kolo a nevypařil se. Pak už ho k nám spolubydlící nezval, což jsem byla docela ráda. Ano, když jdete v létě ulicemi Bangoru, je to jeden Andrew vedle druhého.

Na vině je pevně zakořeněný a stále trvající třídní systém. To, že ve Velké Británii jsou si stále někteří mnohem rovnější mi docvaklo teprve poté, co jsem si pozorně přečetla od George Orwela Cestu k Wigan Pier. Autor líčí podmínky života a práce horníků ve dvacátých letech minulého století. Je to šokující čtivo. Lidé tam žili ve stejné hrůze a bídě jako za dob Charlese Dickense. Početné rodiny odsouzeny k živoření, hladu a celoživotní práci v dolech, která často končila předčasnou smrtí, případně zmrzačením, taková je minulost pracující třídy. Wigan Pier je shodou okolností poměrně blízko Bangoru, je jen kousek od Liverpoolu a i dnes působí depresivně a děsivě. Zatímco pracující vrstvy dřely v dolech nebo se upíjely kvůli obrovské nezaměstnanosti, která v té době vládla, vyšší třída, tzv „middle class“ o dělnících šířila, že „smrdí“, jsou hrubí a nebezpeční. Samozřejmě že to nenávist mezi třídami jen prohloubilo. I dnes můžeme příslušníky střední a vyšší vrstvy společnosti velice rychle identifikovat. Je zvykem u členů „posh“ společnosti oblékat se extravagantně. Mluva a vystupování je u mužů až přehnaně jemná, až zženštělá, pohled netečný a přezíravý. Jsou to především příslušníci vyšších tříd, kteří vřele holdují všemu, co je „na oko“. Heslo „šaty dělají člověka“ tu nabývá zcela jiných rozměrů.

Společnost nejstarší demokracie na světě stojí na systému, ve kterém vyšší vrstvy cíleně drží původní pracující třídu při zemi. Je to důmyslná manipulace, začarovaný kruh, ze kterího se dá jen těžko uniknout. Krmí je nejen těmi nejhoršími potravinami (jelikož jen vyšší třídy si mohou dovolit kupovat zdravé jídlo), ale i tím nejhorším bulvárem. Doktor v rámci NHS se řídí heslem jeden problém – jedna návštěva, přičemž čekací doba je tři týdny. Zvláště při léčení seniorů je podobný přístup dočista absurdní. Pokud potřebujete zubaře, v rámci NHS se ho nedočkáte – důvod proč většina obyvatel Bangoru postrádala minimálně část chrupu. Nezbývá než zaplatit hvězdné sumy za základní lékařskou péči, nebo zůstat bez pomoci. Hlavní je, že zákon vám říká, že doktor je tu pro vás zdarma a v práci vám pustí 45 minut semináře o zákazu diskriminace. Jaksi ale chybí mechanismy k vymáhání podobných ustanovení. Sociální jistoty tu nejsou prakticky žádné. Například vás zaměstnavatel má možnost vyhodit bez udání důvodu celé první dva roky vašeho zaměstnání, přičemž výpovědní doba tvoří jeden týden. Důvod k vyhození může být třeba to, že jste se stali obětí šikany nadřízeního a požádali jste o mediaci (skutečně se opakovaně stalo). Kdo totiž hájí svá práva, je viděn jako „troublemaker“. A vzhledem k tomu, že k přijetí do nové práce potřebujete doporučení svého starého zaměstnavatele, máte zaděláno na pěkný problém. Žádný div, že si každý nechává své pocity raději pro sebe.

Co je na tom ale celém nejtragičtější, že spodní vrstvy společnosti nejsou schopny rozeznat, jaká nespravedlnost se na nich děje. Jsou to právě ti nejchudší, co strhnuti euforií jednoduchého řešení a nenávisti k cizincům opakovaně křičí „Brexit, Brexit“. Jsou to přitom právě oni, kteří jeho drtivé dopady pocítí nejvíce. Mezi příslušníky bývalých pracujících vrstev navíc není zvykem hovořit. Nejen s těmi bohatými, ale ani řešit problémy mezi sebou. Protože ten kdo mluví, myslí. A kdo myslí, ten by si brzy spočítal, že tady něco škaredě nehraje. Raději tedy věří historkám o tom, že pro určitý životní standard jednoduše nebyli narozeni. Bohužel to nevypadá, že by chudší vrstvy v sobě našly v současnosti jakékoli zbytky rebelie. Vždyť i třetí sloka Britské hymny pyšně nabádá „Rebellious Scots to crash!“ Velká Británie nebyla nucena k sebereflexi jako jiné národy na konci války. Stejně tak nikdy nezažila hrůzy okupace. Nemusí studovat historii, nemusí se učit pokoře a empatii, naopak, jsou zvyklí poroučet. A tak nižším vrstvám nezbývá než spolu s ostatními velebit dvě stě let staré imperium a z plných hrdel zpívat „God save the queen!“

Autor: Markéta Cenkerová | čtvrtek 23.1.2020 22:51 | karma článku: 25.98 | přečteno: 980x

Další články blogera

Markéta Cenkerová

Proč se v Čechách nemluví o domácím násilí?

Pojem „násilí“ zůstává v naší zemi jedno z největších tabu, přitom je to právě sdílení zkušeností a otevřená diskuze, co obětem nejvíce pomáhá.

13.3.2020 v 17:10 | Karma článku: 6.01 | Přečteno: 226 | Diskuse

Markéta Cenkerová

Sex ve stínu náboženství

V návaznosti na svůj předchozí článek na téma toxické víry jsem se rozhodla otevřít otázku ještě kontroverznější a v moderní době poměrně palčivou. Jak se dnes staví Katolická církev k sexu?

26.1.2020 v 11:51 | Karma článku: 23.58 | Přečteno: 1120 | Diskuse

Markéta Cenkerová

Pár úvah o Katolické církvi a v Čechách nově působící církvi Sinčchondži

Již nějaký čas se ke mně donášejí především od mých Katolických přátel alarmující svědectví o nové církvi působící na území České republiky jménemSinčchondži.

21.1.2020 v 18:22 | Karma článku: 14.28 | Přečteno: 791 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Oto Kaděrka

... co s těmi co nebrečí ....

Tak už se snad dobereme konce zmatků, kdy se vybírají mezi všemi postiženými ti, které odškodníme. Mne by zajímalo jak k tomu přijdou ti, kteří vybráni nebudou ?

3.4.2020 v 22:10 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 36 | Diskuse

Vilém Ravek

Sestřička z Thomayerovy nemocnice.

Sestrička z Kramárov – hrála se v devadesátých letech ve všech rádiích. Já teď však intenzivně myslím na jinou sestřičku. Na sestřičku z Thomayerovy nemocnice, o které nejspíše nikdo žádný písňový text nesloží.

3.4.2020 v 18:55 | Karma článku: 26.90 | Přečteno: 730 | Diskuse

Jiří Turner

Líbí se ti pomník Koněva? Tak se ti líbí vliv Sovětského svazu na naše novodobé dějiny!

Myslím si, že pokud se někomu Koněvova socha líbí, svědčí to pouze o jeho poněkud pochybném vkusu. Pokud ale s jejím odstraněním někdo nesouhlasí, tak možná jen zavírá oči před tím, co všechno tento pomník symbolizuje.

3.4.2020 v 18:19 | Karma článku: 21.95 | Přečteno: 449 | Diskuse

Milan Smrž

Možná pozitiva krize

Máme pokračovat dosavadním směrem nebo bychom se měli zastavil a v konsenzu hledat jiná řešení? Nemohla by právě dnešní krize být chvílí, v níž se zamyslíme nad nesmyslným paradigmatem stálého růstu a jeho devastujícími následky?

3.4.2020 v 18:11 | Karma článku: 4.72 | Přečteno: 113 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Zůstaňte doma, řeklo Švýcarsko mimo jiné striptérkám

V titulku smutnou situaci odlehčuji černým humorem, ale švýcarská vláda přitvrdila, například počítá s omezením cestování až na půl roku.

3.4.2020 v 17:26 | Karma článku: 6.52 | Přečteno: 204 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 613

Absolventka PF UK, v současnosti žiji a pracuji ve Velké Británii.

Najdete na iDNES.cz