Trocha rebelie by Britům slušela
Když jsem popré přijela, nemohla jsem se ubánit nadšení. Britská mentalita mi přišla tolik jiná než často protivní/uzavření/občas i dost svérázní našinci. Brit se na vás na ulici usmívá. Je zcela běžné prohodit několik zdvořilých slov o počasí se zcela cizí osobou. Jsou nesmírně kultivovaní a zdvořilí – při nákupu v obchodě se vám v jednom kuse někdo omlouvá. A pokud jste na místě noví a hledáte přátele, stačí zajít na jakýkoli meetup nebo začít provozovat libovolný koníček a známí se vám jen hrnou.
Má to ale háček. Oni to co říkají často myslí úplně jinak. Nedávno jsem četla studii, která dokazovala, že Britové patří k nejneupřímnějším národům na světě. Nemohla bych souhlasit víc. Samozřejmě, že ne všichni, praxe předstírání je tu ale velice rozšířená. Zeptají se na váš den, ale společenskou povinností je se usmát v odpověď a vylíčit jak je vše skvělé, i kdyby vám zrovna na dům spadnul meteorit. Ve výsledku máte sice spoustu parťáků na small-talk, ale ani jediného přítele. Přidejme k tomu všeobecnou nevoli vůči cizincům a ta hezká iluze o příjemných Britech je naráz pryč.
To byla má zkušenost z Cardiffu. Další prozření mě čekalo poněkud hlouběji ve Walesu. Během studijí na Bangorské univerzitě jsem poznala zcela jinou tvář Velké Británie. Chudoba místních obyvatel byla dechberoucí. Během roku se to tolik nedalo zpozorovat, jelikož Bangor byl plný studentů a jakožto malé město díky tomu sálal životem. Když ale přišly prázdniny a věšina studentstva odjela, člověk najednou zjistil, že rodilí Walešané vlastně nemají téměř nic. Asi až na drogy a ovce. V kontrastu s nádhernou krajinou tam žije komunita lidí, ze kterých řada nikdy neopustila ostrov Anglesey. Na ulici co chvíli potkáváte náctileté maminky s břichem, po boku partner s tetovaným obličejem. Místní ženy podle novin nemají často peníze ani na toaletní vložky, jak by teenageři mohli mít na kondom? Bezradná policie, co neví co si počít s početnou komunitou bezdomovců stanujících vedle města, závislých na heroinu. V ulici, kde jsem s přítelem bydlela se strhla každou sobotu ve 4-5 hodin ráno rvačka, taková byla odvrácená tvář onoho malebného města.
Zezačátku jsem si pronajímala pokoj ve sdíleném domě určeném pro studenty. Se mnou a studentkou z Francie tam však také žil rodák z vedlejší vesnice jménem Andrew, asi čtyřicetiletý DJ s tetovanými prsty na rukou, kterého vyhodila partnerka z domu a on hledal zapomnění v hodinách marihuanového opojení, zavřený ve svém pokoji. Vzhledem k jeho situaci mi to přišlo pochopitelné – nacházel se uprostřed právního sporu o svoje dvě děti, kvůli hulení přišel o řidičák, dluhy nad hlavu, práce jako uklízeč v nemocnici. Přesto, když nebyl zrovna zcela pod vlivem, byl to prima chlapík. Krok za krokem se pomalu stavěl na vlastní nohy a bylo to vidět. Pro tyto lidi však v Británii úřady nejsou, jak se mi brzy potvrdilo i v Cardiffu. Místo toho tam pro něj byli jeho kamarádi – podobně starý drogový dealer s cukem v oku a tichý bezdomovec z černým plnovousem. Andrew je občas pozval na večeři, dokud jeden z nich nepřitáhnul na naší zahrádku pěkné a drahé kolo a nevypařil se. Pak už ho k nám spolubydlící nezval, což jsem byla docela ráda. Ano, když jdete v létě ulicemi Bangoru, je to jeden Andrew vedle druhého.
Na vině je pevně zakořeněný a stále trvající třídní systém. To, že ve Velké Británii jsou si stále někteří mnohem rovnější mi docvaklo teprve poté, co jsem si pozorně přečetla od George Orwela Cestu k Wigan Pier. Autor líčí podmínky života a práce horníků ve dvacátých letech minulého století. Je to šokující čtivo. Lidé tam žili ve stejné hrůze a bídě jako za dob Charlese Dickense. Početné rodiny odsouzeny k živoření, hladu a celoživotní práci v dolech, která často končila předčasnou smrtí, případně zmrzačením, taková je minulost pracující třídy. Wigan Pier je shodou okolností poměrně blízko Bangoru, je jen kousek od Liverpoolu a i dnes působí depresivně a děsivě. Zatímco pracující vrstvy dřely v dolech nebo se upíjely kvůli obrovské nezaměstnanosti, která v té době vládla, vyšší třída, tzv „middle class“ o dělnících šířila, že „smrdí“, jsou hrubí a nebezpeční. Samozřejmě že to nenávist mezi třídami jen prohloubilo. I dnes můžeme příslušníky střední a vyšší vrstvy společnosti velice rychle identifikovat. Je zvykem u členů „posh“ společnosti oblékat se extravagantně. Mluva a vystupování je u mužů až přehnaně jemná, až zženštělá, pohled netečný a přezíravý. Jsou to především příslušníci vyšších tříd, kteří vřele holdují všemu, co je „na oko“. Heslo „šaty dělají člověka“ tu nabývá zcela jiných rozměrů.
Společnost nejstarší demokracie na světě stojí na systému, ve kterém vyšší vrstvy cíleně drží původní pracující třídu při zemi. Je to důmyslná manipulace, začarovaný kruh, ze kterího se dá jen těžko uniknout. Krmí je nejen těmi nejhoršími potravinami (jelikož jen vyšší třídy si mohou dovolit kupovat zdravé jídlo), ale i tím nejhorším bulvárem. Doktor v rámci NHS se řídí heslem jeden problém – jedna návštěva, přičemž čekací doba je tři týdny. Zvláště při léčení seniorů je podobný přístup dočista absurdní. Pokud potřebujete zubaře, v rámci NHS se ho nedočkáte – důvod proč většina obyvatel Bangoru postrádala minimálně část chrupu. Nezbývá než zaplatit hvězdné sumy za základní lékařskou péči, nebo zůstat bez pomoci. Hlavní je, že zákon vám říká, že doktor je tu pro vás zdarma a v práci vám pustí 45 minut semináře o zákazu diskriminace. Jaksi ale chybí mechanismy k vymáhání podobných ustanovení. Sociální jistoty tu nejsou prakticky žádné. Například vás zaměstnavatel má možnost vyhodit bez udání důvodu celé první dva roky vašeho zaměstnání, přičemž výpovědní doba tvoří jeden týden. Důvod k vyhození může být třeba to, že jste se stali obětí šikany nadřízeního a požádali jste o mediaci (skutečně se opakovaně stalo). Kdo totiž hájí svá práva, je viděn jako „troublemaker“. A vzhledem k tomu, že k přijetí do nové práce potřebujete doporučení svého starého zaměstnavatele, máte zaděláno na pěkný problém. Žádný div, že si každý nechává své pocity raději pro sebe.
Co je na tom ale celém nejtragičtější, že spodní vrstvy společnosti nejsou schopny rozeznat, jaká nespravedlnost se na nich děje. Jsou to právě ti nejchudší, co strhnuti euforií jednoduchého řešení a nenávisti k cizincům opakovaně křičí „Brexit, Brexit“. Jsou to přitom právě oni, kteří jeho drtivé dopady pocítí nejvíce. Mezi příslušníky bývalých pracujících vrstev navíc není zvykem hovořit. Nejen s těmi bohatými, ale ani řešit problémy mezi sebou. Protože ten kdo mluví, myslí. A kdo myslí, ten by si brzy spočítal, že tady něco škaredě nehraje. Raději tedy věří historkám o tom, že pro určitý životní standard jednoduše nebyli narozeni. Bohužel to nevypadá, že by chudší vrstvy v sobě našly v současnosti jakékoli zbytky rebelie. Vždyť i třetí sloka Britské hymny pyšně nabádá „Rebellious Scots to crash!“ Velká Británie nebyla nucena k sebereflexi jako jiné národy na konci války. Stejně tak nikdy nezažila hrůzy okupace. Nemusí studovat historii, nemusí se učit pokoře a empatii, naopak, jsou zvyklí poroučet. A tak nižším vrstvám nezbývá než spolu s ostatními velebit dvě stě let staré imperium a z plných hrdel zpívat „God save the queen!“
Markéta Cenkerová
Trumpova válka na NATO, aneb co může Evropa očekávat v případě jeho znovuzvolení
Americké volby na podzim příštího roku se pomalu blíží. Zatímco můžeme v rostoucím děsu sledovat politický vývoj za kanálem, jistí lidé si při pohledu na předvolební popularitu oranžového strašáka v blonďatém tupé s potěšením mnou
Markéta Cenkerová
Petice vyzývající k disciplinárnímu řízení proti kardinálu Dominiku Dukovi
Petice adresovaná papeži vyzývající k disciplinárnímu řízení proti kardinálu Dominiku Dukoviza jeho neetické výroky na adresu obětí znásilnění na Ukrajině.
Markéta Cenkerová
Další člověk co se míchá do cizích věcí
Byl zatažený šedivý den krátce po poledni, na hlavní ulici panoval shon každodenní Prahy. Maminka s kočárkem se zrovna vracela z procházky se svým ročním dítětem, když si všimla že zevnitř u vchodu do jejich panelového domu stojí
Markéta Cenkerová
Jsou pejskaři sobci?
Podle papeže Františka do určité míry ano, stejně jako majitelé koček a ostatních domácích mazlíčků. Tedy za předpokladu, že nemají děti.
Markéta Cenkerová
Co znamená pro obyvatele Palestiny zvolení Bidena prezidentem
O konfliktu mezi Izraelem a Palestinou je obtížné psát. Jedná se o problém hluboce zakořeněný v historii obou kultur, bohatě protkaný řetězem křivd a nepochopení. Jako v každém ozbrojeném konfliktu i zde také dnes kráčí
Markéta Cenkerová
Pro Čechy je na kritiku progresivního myšlení ještě brzy
Západní svět se potýká s řadou problémů, kterých můžeme být skrze média i svědky. Ať už se jedná o otázky multikulturního soužití, Me Too movement, politickou korektnost, fluidní sexualitu, Black Lives matter, ochranu planety,
Markéta Cenkerová
Mnichovský arcibiskup nabídnul svou rezignaci v souvislosti se sexuálními skandály církve
Jedno z nejzvučnějších jmen německé Katolické církve, kardinál Reinhard Marx, známý svým proreformním postojem, odůvodnil své rozhodnutí silným výrokem, že “Církev stanula ve slepé uličce”
Markéta Cenkerová
Abych přežila - pokračující svědectví Severokorejky nejen o KLDR
Autorka bestselleru a aktivistka za lidská práva Yeonmi Park skrze svou síť kontaktů zprostředkovává na svém youtube kanálu zpravodajství dění v Severní Koreji, společně se svědectvími šťastlivců, kterým se podařilo uprchnout.
Markéta Cenkerová
Sex ve stínu náboženství
V návaznosti na svůj předchozí článek na téma toxické víry jsem se rozhodla otevřít otázku ještě kontroverznější a v moderní době poměrně palčivou. Jak se dnes staví Katolická církev k sexu?
Markéta Cenkerová
Pár úvah o Katolické církvi a v Čechách nově působící církvi Sinčchondži
Již nějaký čas se ke mně donášejí především od mých Katolických přátel alarmující svědectví o nové církvi působící na území České republiky jménemSinčchondži.
Markéta Cenkerová
Veselé slasti života studentského
Zkoušky jsou zrádné. Dokonce moc zrádné. Spousta lidí si to už nepamatuje, ale ony jsou tak zrádné, že ani když si vytáhnete na pohled zcela obyčejnou otázku "Co jsem měl dnes k snídani", úspěch není ani zdaleka zaručen.
Markéta Cenkerová
Omyl? Aneb když padají bomby na nemocnici
V časných ranních hodinách 3. 10. 2015 se v afghánském traumacentru v Kundúzu provozovaném mezinárodní humanitární organizací Lékaři bez hranic (MSF) rozpoutalo peklo.
Markéta Cenkerová
A po nás ať spustí Vesuv...!
Vidět Neapol a zemřít. Město ve stínu dodnes činné sopky, pulzující žhavé srdce Itálie. Kdo byl v této zemi a neviděl Neapol, její duši jako by nepoznal.
Markéta Cenkerová
Takvá malá postmoderní pouť...
Být v Římě a nevidět Vatikán. To prostě nejde. Nevadí ani, že papež je zrovna v Americe, že je zima a prší a že je už po desáté večer...
- Počet článků 15
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1530x