Pátek 3. dubna 2020, svátek má Richard
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 3. dubna 2020 Richard

A po nás ať spustí Vesuv...!

3. 10. 2015 0:00:00
Vidět Neapol a zemřít. Město ve stínu dodnes činné sopky, pulzující žhavé srdce Itálie. Kdo byl v této zemi a neviděl Neapol, její duši jako by nepoznal.

Obecně zažité přesvědčení ale v poslední době turistické průvodce poněkud zpochybňují. Běžný cestovatel se Neapoli spíš vyhne, ať už z obav o peněženku, proslulému množství odpadků a celkově malé zprofanovanosti památek a pokud má načteno o Neapoli o něco víc, není úplně od věci i strach o holý život.

Město opravdu už není romantická změť úzkých uliček plná milých trhovců s planoucím srdcem a hudebním sluchem, kde by po ulicích pobíhala hejna tmavých dětí a temperamentní Sophie Loren prodávaly pašované cigarety. Otázkou je jestli taková Neapol vůbec kdy byla. Ale popořadě...

Náš výlet do Napole začal v 6:15 v Římě, kde nám v tuto nelidskou dobu odjížděl z autobusového stanviště Tiburtina modrý Megabus ozdobený monstrózní malůvkou panáčka připomínajícího trochu Maria bez knírku. Flegmatický řidič skoro prázdného vozidla si změřil naší skupinku ležérním pohledem.

„Kolik vás je?“ Velebila jsem den, kdy jsem se rozhodla naučit trochu italsky, protože tady fakt nikdo anglicky nemluví. "Pět.“ Na lístky se ani nepodíval. „Jó, pět ještě vezmu.“ Ani jsme si ještě nesedli a už jsme si to svištěli po dálnici k jihu. Příroda byla skvostná, v údolích se válela mlha a připomínala moře, nad černými vrcholky hor se pomalu začínalo klubat slunce, časné ranní paprsky ale nedokázaly ještě roztát chlad, kterým sálala dosud noční krajina. Ticho sem tam narušilo jen pomlaskávání spícího pána před námi nebo tichý pláč slečny sedící za mnou. Přibližně někde u Caserty začal kdosi vepředu telefonovat. Byl to člověk kolem padesátky s tmavým znaménkem přes celou půlku čela. Mluvil Neapolským dialektem, nářečím, kterému nerozumí ani rodilí italové ze severu, mnohými lingvisty je považováno za samostatný jazyk. Na GPS navigaci jsem sledovala kudy projíždíme.

Neapol z urbanistického měřítka je stejně živelná jako z toho lidského. Její periferie začíná už zhruba hodinu před tím než spatříte město, jedinou šanci jak to poznat máte z mapy. Za oknem vidíte sem tam skupinu domků, sem tam dvorek, tu a tam kůlnu. Míjíte pole, častou jsou zakryta plachtou, stejně tak tu a tam minete jakousi budovu připomínající skladiště a kolem zase odpadky. Až na monumentální Vesuv, který se nad tím vším tyčí jako jediná a zlověstná připomínka toho, kde že to vlastně jste, nic zvláštního na pohled.

Co je nezasvěceným očím skryto však odhaluje ve své knize Roberto Saviano. Neapolský rodák zasvětil svůj život boji s mafií. Kniha s názvem Gomorra, kterou ve svých dvaceti šesti letech napsal a která vyšla v roce 2008 má za následek, že zbytek života musí trávit v úkrytu s policejní ochranou. Jeho krajani mu na počest v Neapoli dokonce vyzdobili a vystavili vlastní rakev se jménem. Ve své knize poukazjue na statistiky vyplývající z vyšetřování prokuratury, podle kterých bylo od konce devadesátých let mezi Neapolí a Casertou zlikvidováno osmdesát tisíc tun toxického odpadu pocházejícího z Brescie, milion tun skončilo během čtyř let v Santa Marii Capua Vetere. Tato oblast ležela hned napravo od dánice, po které jedeme.

V lednu 2003 odhalilo vyšetřování vedené ministrem Donatem Cegliem, že za čtyřicet dní dorazilo do Trentoly Ducento, obce nedaleko Caserty, přes šest a půl tisíce tun odpadků. Všechno ilegálně, odpadky pohřbené pod zemí nebo jen tak nechané skladem jako smetí zametené pod koberec. Jedy, kterými se otráví půda, toxické látky, které se přimíchají do hnojiva všech těch políček všude kolem. Odhaduje se, že v posledních pěti letech se v Kampánii ilegálně zlikvidovaly přibližně tři miliony tun odpadu všeho druhu, z čehož celý milion právě v okrese Caserta. Saviano doslova píše, že se nedokáže podívat na horu bez toho, aby uvažoval, co se asi skrývá v jejích útrobách. Nazývá Kampánii zahnívající popelnicí Itálie, upozorňuje na ekologickou katastrofu, jež se v současnosti jeví téměř neřešitelná.

Také jsem si prohlížela panorama ubíhající za oknem autobusu. To všechno v téhle na pohled podivně nevinné krajině, jejímž srdcem prochází dálnice na Řím. Jaká neuvěřitelná arogance. Na druhou stranu, je tu dánice, ano, ale kdo z turistů tohle přesto ví? A koho kromě místních to vlastně vůbec zajímá? A víte, ze všeho nejlepší? Zkuste si zadat do Google obrázků "Caserta" a sledujte co vám vyjede.

Čím jsme se blížili Neapoli, tím přibývalo všemožných stavení a tím méně byla naše jízda plynulá. Už to tu vypadalo jako pravé předměstí, přibývalo parkovišť a obytných domů, až byla oblast zcela zastavěná. Velmi silný zápach spáleniny jednu chvíli pronikl do autobusu i přes zavřená okna a znovu připomněl, jakým že místem to zrovna projíždíme. Ano – skládky jsou i přímo v Neapoli. Dané části města se říká Ohňová země, podle mého odhadu byla směrem napravo od nás. Třicet devět skládek, z nich dvacet sedm s nebezpečným odpadem. Romové z okolí občas dostanou zaplaceno, aby některou skládku zapálili. Asi ani nemusím psát, co to dělá se zdravím obyvatel. Možná v tu dobu zrovna foukal vítr k nám.

Zhruba deset minut jsme se cukali v zácpě, pozorovala jsem na jednom parkovišt skupinu mladých na skútrech, jak závodili slalom. Když jsme se pak znovu rozjeli, po stranách silnice se skoro jako mimochodem, jen tak nepostřehnutelně mezi řečí, mihl regulérní slum. Nebylo to nic jiného než slum, ať už si to zpochybňuje kdo chce jakkoliv a nazývá to jakýmikoliv eufemizmy (nejčastější je „gypsy camp“), za okny se na plácku podél dálnice zjevila bída ve své nejhlubší podstatě a to na území, které je bráno jako území Evropy. Domy stlučené z vlnitého plechu, mezi nimi hadry, uvnitř celé rodiny uprostřed hromad špíny. Člověk by něco podobného čekal spíš v Brazílii, ale podle mnohých se vlastně Naepol Brazílii začíná pomalu ale jistě blížit.

Víte, není žádným tajmstvím, že tu oblasti slumů jsou. Oficiální definice slumu v Neapoli sice neexistuje, hovoří se ale o čtyřech typech a jakkoli je to děsivé, zabírají nezanedbatelnou část zabydleného území Neapole. Lidé v nich ale bydlí v domech. V domech postavených bez povolení, v domech, které se rozpadají, ale pořád jsou to domy. Tohle domy nebyly. Byla to další úroveň bídy, vypadlo to jako začátek něčeho strašného, něčeho, co je teprve v rozpuku a těší se na své vrcholné období v budoucnu, pokud se to nezarazí hned.

Hlavní autobsové nádraží je hned vedle toho vlakového, tak to alespoň vidí mapa. Ve skutečnosti jsou autobusy poněkud volnomyšlenkářštější a staví si tak porůznu, proto jsme se rozhodli být tu k odjezdu připraveni radši o hodinu dřív, abychom dokázali správné nástupiště včas vystopovat. Nejsou tu totiž číslovaná (k čemu? Každý přece pozná autobus, když ho vidí.)

Po vystoupení z vozu jsme chvíli jen lapali po dechu. Před parkovištěm začínal nový svět. Spíš než v Evropě to tu vypadalo jako v Alžíru nebo Maroku. Multikulturní davy se hrnuly všemi směry, skupinky Turků s turbany, Arabů s plnovousy, černochů v dlouhých pestrobarevných róbach, snědí Neapolci se žhnoucíma očima. Pěšky, na skůtrech či v zoufale omlácených autech se staženými okýnky.

Obecně uznávaný přístup k životu průměrného neapolského řidiče by se dal vyjádřit slovy „troubím, tedy jsem“ přičemž přežít na silnici je horší než přežít v džungli. I semafory pro chodce tu mají oranžového panáčka a fungují stylem, červená (cca dvě sekundy)=mělo by se možná stát, zelená (cca dvě sekundy)=jdi a bojuj, oranžová (cca deset minut)=dělejte si všichni co chcete. Žádná pravidla navíc absolutně neplatí pro hejna skútrů. Jejich jezdců je na silnici prakticky pořád přibližně několik desítek a servítky si zásadně neberou – ulice je závodní dráha a chodci přece kdyžtak uskočí. Má českým klidem zhýčkaná hlava začala po deseti minutách na Neapolské hlavní třeštit jako střep.

Ovšem místní chodci si také s předpisy hlavu moc nelámou – nejlepší způsob jak přejít je přece vrhnout se přímo do silnice, k čertu se semaforem, stejně je to křáp, štěstí přeje odvážným a pokud ho budete mít aspoň trochu, na druhou stranu se jakýmsi zázrakem dostanete vcelku.

Ulice po které jsme šli byla hodně široká. Lemovaly jí typické domy s otevřenými okenicemi a četnými balkony, které byly vesměs opravené, při pohledu do postranních uliček se nám ale vždycky naskytla žalostná ukázka místních poměrů. Úzké oprýskané a špinavé ulice mezi často notně nahnutými domy, napříč visící prádlo, vysklená okna, otřískaná omítka, všude zaparkované skútry. Občas si venku hrály děti, občas před domy posedávali místní, většinou u vstupu do takové postranní uličky seděl u dřevěného stolku na židli člověk nabízející drobné zboží všeho druhu, včetně iphonů a další elektroniky. Takový miniaturní stánek blešího trhu za směšné ceny. A vžycky nás spaloval pohledem, který by se dal těžko popsat jako vřelý.

Pohledem nás nespalovali ale jenom prodavači u přilehlých ulic. Naše pětičlenná skupina, ze které jsme byly čtyři holky, těžko prošla aspoň deset metrů bez toho abychom inkasovaly poznámky, hvízdání, mlaskání, posunky a různé jiné projevy pozornosti od téměř všech mužů, které jsme minuly (dokonce i těch za volantem), jeden veliký černoch v ženských šatech svou pozorností obšťastnil dokonce i našeho kamaráda. Nemyslím si, že bychom byli jako turisté až tolik nápadní, spíš je to tu takhle zdá se úplně normální. Lidé si tu vzájemně prokazují přízeň velmi divokou cestou.

A jedno se Neapolitánům musí přiznat – na vzhled si zatraceně potrpí. Bylo vidět, že většina místních chodí pečlivě upravena, oblečení (nutno říct že vážně šik) se tu prodávalo za hodně malé ceny ve spoustě obchodů lemujících ulice. V jedné výloze byly vystaveny dva komplety pro děti – dívčí a chlapecký. Oba byly tak sexy až to bylo podle nás zvrácené.

Tímto stylem jsme se dohrabali až k ulici Via Toledo, hranici neblaze proslulé Quartieri Spagnoli – Španělské čtvrti. Bývalá vojenská čtvrť ze 16. století vděčí za své založení španělským místokrálům. Průvodce většinou před návštěvou této části města varují. Nedoporučují ji především těm, které by rozmrzelo být okradeni nebo třeba zabiti. Pár článků ale návštěvu naopak vřele doporučuje, tak jsme se to rozhodli risknout. Nelitovali jsme – úzká spleť uliček plných transparentů, kde se vysoko na šňůrách sušilo prádlo nás úplně fascinovala a nejen, že se nám tam moc líbilo, ale cítli jsme se tam mnohem bezpečněji než třeba na nádraží. Jistě, člověk musí být na pozoru aby jednak nezahnul někam, kde by toho později litoval, jednak aby včas uskočil před skútry, které si to tu svištěly chodci-nechodci.

Neapol je nechvalně proslulá vlivem mafie, který připouštějí dokonce i tištění původci (a to je co říct). Většinou se ale omezí na konstatování toho, že se jí říká Camorra a že se s ní běžný turista nesetká, protože organizace má mnohem vyšší cíle než vaši ubohou peněženku. Až Savianova Gomorra mi poněkud upravila pohled na fungování Systému a na moc, která je pro běžného turistu opravdu hodně těžko představitelná. Ano, „Systém“ je moderní slovo používané členy, označení „Camorra“ je podle Saviana jen pro vyšetřující a novináře. Mafie v Neapoli kontroluje všechny složky života. Obchod s drogami jí poskytuje tak obrovské finanční prostředky, že dokáže ovládnout snad veškerá odvětví – od politiky až po vývoz odpadků. Klany tu beztrestně provozují skládky odpadu, ilegální textilní dílny, získávají veřejné zakázky, staví celé čtvrti bez stavebního povolení, skupují od Nigerijců kokain a ten pak distribuují dál, upravují a prodávají Heroin, pašují zboží z lodí ještě před jeho proclením.

Až do nedávna byla Camorra nejmocnější zločineckou organizací na světě, předčila dokonce i slavnou sicilskou Cosu Nostru. Podle nejnovějších dohadů jí v posledních letech sebrala prvenství Kalabrijská 'Ndrangheta (podle všeho hraje velkou roli uprchlická vlna z Afriky). Neapolské periferie Secondigliano a Scampia jsou považovány za nejnebezpečnější městské periferie v Evropě. Jen v říjnu 2012 dělal počet omylem zavražděných lidí ve čtvrti Secondigliano neuvěřitelných 160 obětí. Dál jen pro zajímavost – jenom ve Španělské čtvri operuje pět klanů – Prinno Giuseppe, Di Biasi, Ricci, Mariano a Terracciano. A není to žádné tajmeství. Přesto se tohle většinou o Neapoli neví... člověk ji musí vidět aby úplně uvěřil.

Když si povídám se známými o cestování a zmíním Neapol, setkávám se hodně často s velmi odsuzující reakcí. „V Neapoli nic není.“ Není to pravda. Neapol má nádherné památky. Historie města sahá až do 8. století, kdy bylo pravděpodobě založeno obyvateli řecké osady Cuma. Jméno pochází ze starořeského nea polis – nové město. Když se člověk prochází po nábřeží od přístavu až k pevnosti Castel dell'Ovo, připadá si skoro zpátky v Evropě. Neapol během dějin hostila mnoho Římských císařů, na zmiňovaném Castel d'Ovo byl vězněn poslední z nich gótským králem Odoakrem. Legenda tvrdí, že ve zdech pevnosti je zazděno čarovné vejce, které tam ukryl sám básník Vergilius. Pokud praskne, padne Neapol a pokud padne Neapol, padne i svět.

Ani ne čtvrt hodiny cesty po nábřeží se nad vámi objeví Castel Nuovo. Pevnost zbudovaná ve 13. století hostila zase Petrarcu a Boccacia. Kolem něj je takzvaný „krokodýlí příkop“. Krokodýl, který tam údajně byl, totiž prý požíral vězně zavřené v kobkách hradu. Na kopci nad městem se pak tyčí hrad Sv. Eliáše. Monumentální památka ze 13. století byla vystavěna na vrcholku kopce Vomeo Karlem I. z Anjou a byl zcela přestavěn místokrálem Pedrem z Toleda. Je dominantou centra a má kulturně nadnárodní význam. Před ním se pak tyčí klášter Sv. Martina. Bazilika sv. Františka z Pauly je dechberoucí stavba na Piazza Plebiscito, největším Neapolském náměstí. Pochází z 19. století a připomíná Římský Pantheon.

Divadlo Sv. Karla otevřené v roce 1737 je nejstarší evropskou činnou operní scénou. Mělo za umělecké šéfy takové velikány jako byli Rossini a Donizetti, právě ono bylo středem tzv, „neapolské školy“, od které se odvíjí žánr opery, jak ho známe dnes.

Národní archeologické muzeum je považováno za nejvýznamnější v Evropě. Mohla bych jmenovat další bezpočet památek s nesmírně bohatou a dlouhou historií, už jenom u Pompejí bych popsala několik dalších stránek. Pod Neapolí jsou katakomby, kromě toho místním metrem můžete dojet k národnímu parku s gejzíry. A to všechno vás tu stojí polovic než byste zaplatili kdekoli jinde - poplatky za vstupy počínaje jídlem a ubytováním konče (nejlepší pizza v mém životě stála pouhých pět euro). Neapol je opravdu městem s nesmírně bohatým kulturním a historickým dědictvím a obrovským bohatstvím přírodním. A víte, co jednoho na všech těch evropských prvenstvích zasáhne úplně nejvíc? Nepotkáte tu opravdu téměř žádné turisty. Jediné místo, kam v hojném počtu jezdí jsou Pompeje a při jejich návštěvě se většina z nich Neapoli vyhne. Doslova jsem žasla, když jsem si vzpomněla na jakoukoli jinou metropoli s mnohem menším kulturním dědictvím a na davy turistů proudící od památky k památce. Tady ne. Žalostné fascinující město, otrávené vlastními odpadky a jedovatými výpary Vesuvu, hanba Evropy, bohaté na historii i kulturu, zmítané nesmírnou mravní i hmotnou bídou, které zbytek světa tiše odepsal. Tištěný průvodce doporučí raději sem nejezdit, lepší vůbec nevědět, jaký vřed hnisá na těle údajně civilizované evropské společnosti. A většina zavře oči, poslechne a raději opravdu neví.

Novodobá historie zasadila městu poslední ránu. Roku 1973 tu propukla epidemie cholery, na svědomí měla 30 lidí. V roce 1980 postihlo město navíc ničivé zemětřesení, které nadobro změnilo jeho charakter a podle některých umožnilo započít novou a mocnější éru mafie a celkového společenského úpadku. Právě po zemětřesení došlo k výstavbě řady chudineckých čtvrtí a jakési transformaci společnosti. A nutno říct, že vývoj tu stále probíhá – podle všeho ale k horšímu.

Den se pomalu chýlil ke konci a my se vydali po nábřeží zpátky k nádraží. Minuli jsme dopravní přístav, ve kterém pyšně kotví parníky větší než okolní domy a od něj zahnuli do zpustlé ulice se zchátralou původní výstavbou, mířící směrem k obchodnímu přístavu. Jak jsme se k němu blížili, přibývalo cedulí plných zákazů fotografování, natáčení i vstupu. Tam někde za plotem je jeden z nejvěších evropských obchodních uzlů. Hlavní brána do Evropy, drtivá většina po moři dováženého zboží projde nutně Neapolským zálivem. Kolem nás prodrkotal náklaďák plný stísněných klecí se slepicemi. Přes cestu přeběhl toulavý pes.

Nejhorší část naší procházky byla asi ulice hned vedle nádraží, plná krámků a lidí všech možných národností a kultur. Každý vás sjížděl pohledem, občas se i celé skupiny zastavily, aby si vás mohly lépe prohlédnout. Muži uprostřed ulice vášnivě hráli skořápky. Ulice kolmo navazující byly buď úplně zabarikádované, nebo nám při pohledu do nich bylo kolemjdoucím doporučeno, abychom tam vůbec nechodili. „It's very dangerous for you.“ Jen pro místní. Vetřelce tam nechtějí. Skůtry si to kalily po chodníku. Asi tak dvacítka taxikářů ve vozech čekajících před budovou nádraží jak hladoví supi se přeřvávali sotva spatřili potenciálního klienta a chvíli to reálně vypadalo, že nás asi zbijí, když si je nenajmeme. A já vzpomínala jak jsem četla, že v noci je tohle místo rájem feťáků.

Po půl hodině zoufalého hledání stanoviště autobusu, krátké přetlačovačce s osobními auty v úzkých ulicích, závodu v troubení a konečném vítězství našeho autobusu jsme si to nakonec šťastně drkotali domů. Když za obzorem zmizela i špička Vesuvu, všechno co jsme za odpoledne viděli se zdálo jen jako sen. Co bych řekla na závěr? Moc toho nezbývá, leda tak „vidět Neapol a přežít“. Doporučení a skoro povinnost každého Evropana. Kdo totiž neviděl – neuvěří.

Autor: Markéta Cenkerová | sobota 3.10.2015 0:00 | karma článku: 11.92 | přečteno: 470x

Další články blogera

Markéta Cenkerová

Proč se v Čechách nemluví o domácím násilí?

Pojem „násilí“ zůstává v naší zemi jedno z největších tabu, přitom je to právě sdílení zkušeností a otevřená diskuze, co obětem nejvíce pomáhá.

13.3.2020 v 17:10 | Karma článku: 6.01 | Přečteno: 226 | Diskuse

Markéta Cenkerová

Sex ve stínu náboženství

V návaznosti na svůj předchozí článek na téma toxické víry jsem se rozhodla otevřít otázku ještě kontroverznější a v moderní době poměrně palčivou. Jak se dnes staví Katolická církev k sexu?

26.1.2020 v 11:51 | Karma článku: 23.58 | Přečteno: 1120 | Diskuse

Markéta Cenkerová

Trocha rebelie by Britům slušela

Tento leden uzavírám třetí rok života ve Velké Británii. Užívaje Brexitoidní šílenství se vším všudy přímo u zdroje, teprve s postupem času pořádně poznávám, co jsou ti Britové vlastně za národ.

23.1.2020 v 22:51 | Karma článku: 25.98 | Přečteno: 980 | Diskuse

Markéta Cenkerová

Pár úvah o Katolické církvi a v Čechách nově působící církvi Sinčchondži

Již nějaký čas se ke mně donášejí především od mých Katolických přátel alarmující svědectví o nové církvi působící na území České republiky jménemSinčchondži.

21.1.2020 v 18:22 | Karma článku: 14.28 | Přečteno: 791 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ladislav Větvička

Byl to fajny svět...

Byvalo to krasne. Když ste se nudili, sedli ste na vlak do ciziny. To ještě jezdivaly vlaky do ciziny. A vydali ste se kajsik za hranice. To se ještě mohlo jezdit přes hranice.

3.4.2020 v 12:05 | Karma článku: 39.89 | Přečteno: 2155 | Diskuse

Pavla Hermannová

Můj Izrael 6

I v dešti to je v Izraeli zajímavé a čas zde lze prožít naprosto jedinečně. Využíváme každé možné hodiny k poznávání této osobité země a jsme vděčni za všechny její dary.

3.4.2020 v 10:53 | Karma článku: 5.19 | Přečteno: 112 | Diskuse

Libor O. Novotný

Nebeská brána Tianmen

Číňané se stávají mistry v tom, jak využít přírodních krás k nalákání turistů a vyždímání jejich peněženek tak, že si to turisté ještě pochvalují (včetně mě). Příkladem může být oblast hory Tianmen a skalního okna Nebeská brána.

30.3.2020 v 15:00 | Karma článku: 12.74 | Přečteno: 298 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Zříceniny Nového hradu krále Václava - Wenzelstein

O Novém hradě u Kunratic bylo již napsáno velmi mnoho. Před šesti sty lety proběhla legendární bitva u Sudoměře, ale ještě dříve vzplál válečný požár na mnoha místech království, jako kupříkladu dobytí Wenzelštejnu.

29.3.2020 v 16:59 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 464 | Diskuse

Pavel Liprt

Kopeček Ralsko, loupežníci a sovětské vojsko

Asi čtyři kilometry severovýchodně od jedné úžasné zmrzlinárny se nachází jeden zajímavý kopeček. Asi bych to měl upřesnit. Zmrzlinu si můžete dát v městečku Mimoň, ale až po výstupu. Je tak výborná, že byste už nahoru nešli.

29.3.2020 v 16:33 | Karma článku: 20.08 | Přečteno: 470 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 613

Absolventka PF UK, v současnosti žiji a pracuji ve Velké Británii.

Schillerová navrhne zrušit daň z nabytí nemovitostí a odpočty hypoték

Ministryně financí Alena Schillerová navrhne na vládě zrušení čtyřprocentní daně z nabytí nemovitostí. Věří, že by to...

Česko patrně srazilo míru nakažlivosti viru na méně než polovinu

Model českých odborníků tvrdí, že v Česku se výrazně zpomalilo šíření viru SARS-CoV-2. Podle jejich údajů klesla...

Žil jako nemohoucí stařec. Pak Marek zhubl 57 kilo a je z něj idol žen

Marek Láca žil v osmadvaceti letech jako nemohoucí stařec, bez energie, bez ženy, zato však s pořádnou nadváhou. Ta už...

Italská duše trpí. Běžte domů, křičí na sebe sousedé z balkonů ve Florencii

Ulice toskánské metropole Florencie, které jsou jindy plné turistů a kde se milenci z mostu Ponte Vecchio vždy kochali...

Služba kontroluje práci z domova. Jejímu výrobci lidé spílají

Koronavirus ji firmám vnutil, jenže mnohé firmy mají pocit, že kvůli práci z domova ztrácejí nad pracovní silou dohled....