Co znamená pro obyvatele Palestiny zvolení Bidena prezidentem

O konfliktu mezi Izraelem a Palestinou je obtížné psát. Jedná se o problém hluboce zakořeněný v historii obou kultur, bohatě protkaný řetězem křivd a nepochopení. Jako v každém ozbrojeném konfliktu i zde také dnes kráčí

mnohem spíš o politiku než o lidská práva.

Dne 21. května bylo odsouhlaseno příměří mezi státem Izrael a Palestinským teroristickým hnutím Hamás. Podle britské BBC v konfliktu zemřelo 255 lidí, většina z nich Palestinců z pásma Gazy. To, co konfliktu předcházelo byl gradující proces stoupajícího napětí, které se dá jistě také připisovat kontextu mezinárodní politiky.

Jádro sporu představuje staletí stará otázka - komu patří země? Židé se odvolávají na své staletí staré kořeny, stejně jako utrpení pronásledování a agonii vykořenění během diaspory. Arabové namítají, že oni také, stejně jako Židé, datují svůj rodokmen na území po staletí zpátky. Palestinci nevidí důvod, proč to mají být oni, kdo zaplatí svou domovinou za utrpení Židů.

Konflikt podněcuje především přítomnost Židovských osad na území okupované Palestiny. Mezinárodní právo zakazuje státu zakládat na okupovaném území usedlosti obývané civilisty. Vzhledem k tomu, že statut území okupovaných Izrealem od roku 1967 nebyl vyřešen smlouvou, vztahuje se i nadále na okupovaná území Palestiny tento zákaz a zakládání židovských osad bylo označeno jako nezákonné řadou rezolucí OSN. Jejich ilegalitu zastává i společný postoj EU. Pro stát Izrael jsou ovšem tato území, především západní břeh Jordánu, rozhodujícím strategickým bodem k obraně státní bezpečnosti. Vzhledem k geografické poloze Izraele, kde ani jedna ze sousedních arabských zemí nevnímá existenci židovské domoviny pozitivně, je pro Izraelce zásadní udržet si na okupovaných územích většinu - vznik teroristických skupin a jejich převzetí kontroly nad daným územím by totiž představoval hrozbu, která by mohla být pro stát fatální. A předpoklad potenciálního vzniku podobných hnutí je v dané situaci velmi reálnou obavou. Kromě toho mají některá tato území přístup k vodě, což je pro stranu, která nad nimi drží kontrolu obrovská strategická výhoda.

Palestinci na druhou stranu, na daném území doufají v mezinárodní uznání historického státu Palestiny. Přítomnost židovských osad chápou jako provokaci a nevidí důvod, proč na území, kde jejich rodiny žily po staletí, nemají ekonomickou samostatnost a jejich svobody jsou silně omezeny. Mluví o kolonizaci své domoviny ze strany Židů a o politice Apartheidu. Jejich rozhořčení se těžko dá vyčítat, že by postrádalo legitimitu, vzhledem k životním podmínkám, podezřívavosti a zvýšené kontrole ze strany státu, kterým musí a priori každý Palestinský občan čelit.

Situace je tragická v tom ohledu, že obě strany mají důvodné obavy jeden z druhého. Izraelské úřady musejí chránit státní bezpečnost před hrozbou války i terorismu. Prostředky, jaké používají, ovšem více než často překračují hranice minimálního nutného použití síly, Amnesty International poukazuje na diskriminaci, disrespekt vůči základním lidským právům a uplatňování principu kolektivní viny, ústící v násilí vůči Palestinským civilistům, rodinám i dětem. Domnívám se, že nejspíš jediná cesta k postupnému usmíření by vedla skrze mezilidskou interakci na každodenní úrovni, skrze smíšený vzdělávací systém a postupné budování vztahu mezi oběma kulturami a skrze otevřený dialog a sdílení toho, co mají společného - touhu po bezpečí a svobodné příslušnosti ke své kultuře. Otázkou je, zda stávající politické klima nezpůsobí spíše pravý opak.

Na podzim 2020 došlo k převratnému zlomu v přístupu sousedních Arabských zemí k jejich mnohaletému nepříteli Izraeli. Zásadní změnu zapříčinila sdílená hrozba - jaderné zbraně v rukou Iránu. Existence jaderného programu v rukou Iránské náboženské diktatury dělá starosti okolním arabským státům, USA i Izraeli a tento fakt zahrál příhodně do karet předvolebním plánům jak prezidenta Trumpa, tak Izraelského premiéra Netanyahua. Společně představili tzv. “Plán století” -Deal of the Century. Kromě přízně konzervativních voličů tento tah přinesl vítané odklonění pozornosti od impeachmentu amerického prezidenta a od kriminálního vyšetřování z korupce izraelského premiéra. První radikální změnou ze strany USA bylo uznání židovských osad za legální na podzim roku 2019. USA uznalo Jeruzalém jako hlavní město Izraele a přesunulo do něj své velvyslanectví z původního sídla v Tel Avivu. Gesto bylo odůvodněno vysvětlením, že trvání na ilegalitě osad nepřispívá budování míru v regionu. 

Plán století měl přinést konečné vyřešení sporu mezi Židy a Palestinci, na straně Palestinců se však setkal s rozhořčením a odporem. Jeruzalém je náboženským centrem Židů, Křesťanů i Arabů. Je nepředstavitelné zvýhodnit jednu skupinu nad druhou, jelikož náboženská důležitost města je nepopsatelná. Pro Palestince žijících v často velice těžkých životních podmínkách ve Východním Jeruzalémě a považujících jej za hlavní město Palestiny bylo americké gesto nestravitelným soustem. Je ovšem stále zřejmější, že jejich souhlas nebude možná v politické hře nijak nutný. Posílen americkým gestem, premier Netanyahu ohlásil další anexe okupovaného území. Následná vyvlastňování a výstavba dalších osad na palestinských územích s sebou přinesla rostoucí nepokoje, demonstrace a násilí, jehož eskalací jsme byli svědky minulý měsíc. 

Další rána pro Palestinskou část obyvatelstva přišla na podzim 2020. Spojené Arabské Emiráty a Bahrajn přistoupily na smlouvu vyjednanou prostřednictvím USA a normalizovaly vztahy s Izraelem. Emirátům byla odměnou za to smlouva na koupi amerických letounů F-35 a EA-18G. Kromě možné aliance proti Iránu, Bahrajn ani Emiráty nezastírají své vysoké naděje na budoucí obchod s Izraelem v odvětví technologií. Uzavření smlouvy prolomilo poprvé od vzniku státu Izrael jeho izolaci od arabských sousedů a předestřelo zcela novou vizi budoucnosti. Příkladu Emirátů nedlouho poté následovaly i Sudan a Maroko. Ani jeden z nich nepřišel ze strany USA zkrátka - Maroko se konečně dočkalo ze strany Washingtonu uznání okupované Západní Sahary a Sudán byl odebrán z listu států sponzorujících terorismus. 

Palestinci bylo nové spojenectví chápáno jako zrada. Státy totiž slibovaly nepřipustit normalizaci vztahů s Izraelem bez toho, aby se nejdřív vyřešila otázka Palestiny jako nezávislého státu. Zdá se však, že podpora arabských států není zdaleka tak spolehlivá, jak obyvatelé Palestiny doufali a současná politická situace je zanechává ve značně zranitelné pozici. Zůstává tedy otázkou, jaký bude osud civilních obyvatel? Některá média vyjadřují obavy z etnických čistek území a jakkoli se to může zdát jako poněkud dramatická myšlenka, porušení základních lidských práv za poslední rok se výrazně stupňují. Civilní obyvatelstvo v pásmu Gazy žije prakticky uvězněno bez možnosti volného pohybu - rukojmí teroristické organizace Hamás a vězni Izraelského státu a jeho boje proti terorismu. Stačí málo v již tak vypjaté situaci k připsání kolelktivní viny za terorismus všem Palestiským obyvatelům (jak se to již v mnoha případech děje), tím spíš, že jedním ze sponzorů Hamásu je nyní již otevřeně společný nepřítel - Irán. 

Dá se očekávat, že se ke smlouvě s Izraelem brzy přidá i Saudská Arábie, na jejíž reakci mezinárodní společenství napjatě čeká. To, za jakých podmínek se tak stane zůstává otázkou. Prezident Biden se nechal slyšet s ostrou kritikou na lidskoprávní zločiny páchané v zemi Saudským režimem. Otevřeno tudíž zůstává, jaká bude vyjednávací strategie Saudské Arábie? Uzavře smlouvu s Izraelem výměnou za přimhouření očí USA nad tím, co se v jejich zemi děje? Nebo se raději pokusí vyjednat silnější občanské ochrany pro Palestince, jak někteří doufají? 

Věřím, že ať už se politické kroky obrátí kamkoli, je třeba protestovat proti zneužití moci a násilí na civilistech, ať už náleží k jakékoli straně. Dlouho očekávaný mír by neměl přijít za cenu likvidace ani jedné ze zúčastněných kultur. Neměli bychom dovolit, aby lidská práva byla něčím, s čím se obchoduje z důvodu dosažení politických cílů. Osobně si nemyslím, že by Trumpův plán byl cestou k míru, mnohem spíš bude mít za následky další křivdy a odcizení. Jak jsem již jednou zmínila na začátku, jediná cesta k míru by podle mého mínění byla skrze sblížení běžných lidských životů - koexistence ve stejném prostředí spolupracovníků, akademiků, školáků… lidí, kteří by se od druhé skupiny neseparovali a dokázali vnímat druhého jako člověka se stajnými strachy a potřebami, jako oni sami. V každodenních lidských situacích by jistě našlo vysoké procento lidí, kteří by pro sebe navzájem našli pochopení. To se ovšem bude těžko hledat, vyeskaluje-li ještě více politický tlak a prohloubí tak už dost silné pocity ohrožení na obou stranách.