Co nás dělí od zvířat?

Měli by mít opi stejná lidská práva? Může duše vzniknout evolucí? A když umělá inteligence získá vědomí – popírá to Boha?

 Nedávno jsem poslouchala vynikající přednášku P. Mgr. Orka Váchy PhD na téma společenství obětí. Bylo to pojednání o roli genů v lidském chování a rozhodování a především odsouzení alibismu. V návalu inspirace bych se ráda podělila o zamyšlení. Obvláště i proto, že technologie se dnes vyvíjí rychleji než kdy dřív a když čtu o nejnovějších pokrocích vědy a technologie, působí to na mě často téměř jako začátek éry sci-fi.

Dnes už pravděpodobně není mnoho pochyb o tom, že lidé jsou výsledkem evoluce a výroky typu „tak děti, mám za úkol naučit vás teorii evoluce. Já si například myslím, že evoluce je pěkná hovadina, ale stejně ji musím učit,” naštěstí slýcháme už jen z úst bývalého pana Garrisona v South Parku. Už ne tolik známé je, že ani Církev v dnešní době evoluci rozhodně nepopírá. Přesto vztah vědy a víry je často všeobecně chápán jako spíš protikladný. Pomineme-li snahu řady lidí vykládat Bibli doslovně jako vědecké dílo, což je základní mis interpretace, velice často se setkávám s argumentem, že existence Boha prostě není příliš vědecká. Což je vlastně pravda, Boha vědecky nikdo nedokázal ani nevyvrátil. A tady jsem narazila na docela zajímavý paradox.

Při studování zvířecí říše jsme svědky často až fascinující podobnosti. Opice schopné používat nástroje, komunikující mezi sebou, gorily se dokonce dokážou naučit znakovou řeč a lhát jako když tiskne. Gorilí samci mají harém a rodovou hierarchii, bonobové jako správní hipíci mezi opičkami všechny spory řeší hromadným sexem. Šimpanzi se sadisticky mučí. Zdá se, že základní rysy lidské povahy nejsou zdaleka tak originální, jak bychom si mohli myslet. Přestože okouzleni, pohled na naše nejbližší 'příbuzné' nás často nechává poněkud zaraženými. Když ne komunikace a sociální život, co nás tedy vlastně dělá lidmi? Schopnost milovat? Vždyť miluje i pes. Schopnost myslet? Opice si dokážou sestavit plán a dodržet ho. Schopnost si pomáhat? Jenomže ani to ne, jsou popsány mnohé případy altruistického chování v říši zvířat, například je znám druh netopýrů, kde se jednotliví příslušníci vzájemně krmí, aby nikdo neměl hlad. Dalo by se říct, že by to mohl být jednoduše pud řídící zachování druhu, jelikož je dokázáno, že altruismus se dlouhodobě vyplácí. Na první pohled by se mohlo zdát, že tentýž argument se může použít i u lidí. Nicméně na druhý pohled je to trochu složitější.

Na uvedených příkladech jsem se pokusila demonstrovat, že i zvířata jsou zjevně nositeli vlastnosti, o které mluvíme v drtivé většině případů jako o vlastnosti lidské – sebeuvědomění. Anglické slovo 'consciousness' které nese nesmírně komplexní význam a řadu definic. Je to schopnost vnímat sám sebe v kontextu. Nicméně si myslím, že jsou různé stupně sebeuvědomění. Jako první stupeň bych pro účely téhle úvahy označila uvědomění si sebe a rozlišení 'já' a 'ty'.Druhý stupeň bych označila uvědomění si svého těla a schopnosti cítit různé senzace, včetně bolesti plus schopnost uvědomit si, že tytéž senzace cítí i druhý. Schopnost uvědomit si existenci druhého mohla vést k vývinu altruismu. Třetí stupeň je potom podle mne schopnost rozpoznat svoje pocity a na základě toho vzít na vědomí pocity druhého. To v kombinaci s altruismem už neznamená jen přát si, aby neměl hlad. Ale aby se cítil dobře. Ale co je to dobře? Co je dobře pro mě a co je dobře pro druhého? A proč? Tahle otázka otevírá úplně novou rovinu uvažování. Je to úplně první spirituální otázka. Je to volání po morální struktuře, hodnotách. A když se struktura pojmenuje morálka, na scénu vchází zodpovědnost. Ne jako odpověď pudů, ale jako rozhodnutí. Je moje zodpovědnost jednat nebo čekat, mluvit nebo mlčet, bojovat nebo utéct? Co je dobře teď a co potom, co je dobře pro jedince a skupinu? Co je dobře s výhledem na zítřek co s výhledem na příští desetiletí? A zde leží podle mého názoru předěl toho, co nás dělá lidmi. V nekončícím hledání klikaté cesty zodpovědnosti, nečitelného předělu mezi dobrým a zlým. Náboženství podle mě nevzniklo ze strachu, když vedle pračlověka praštil blesk. Ani z vděčnosti, že to přežil. Podle mého názoru je výsledkem přirozeného vývoje sebepoznání, kdy si člověk uvědomil, že bez uspokojivých odpovědí na své 'proč' stráví život v depresi.

Hnací silou přírody je pud zachování genů. Druhy chtějí přežít a předat život dalším generacím. Zatím se ale žádný pták nezastavil na své cestě na jih a nezauvažoval, co by to znamenalo pro něj a jeho druhy a neudělal vědomé rozhodnutí zůstat přes zimu tentokrát na severu. Na druhou stranu nevidím důvod, proč by k tomu teoreticky evolucí ostatní druhy za vhodných podmínek nedospěly. Ale pak by stejně nezbytně přišel den, kdy by se taky zeptali po smyslu, po Bohu, složili by písně, zapsali dějiny a pohřbili svoje mrtvé. A tohle mě na evoluci fascinuje. Proč nám příroda nadělila tak komplexní mozek, když ve výsledku sabotuje předávání genů? Zatímco ostatní druhy více méně vědí co a jak mají dělat, my se moříme v rozhodování a v agonii vědomí vlastního konce. Ukazuje to, že nás evoluce nevyhnutelně vede k náboženství. Tohle mi přijde jako jeden z největších paradoxů víry a vědy.

Tudíž ano, věřím, že to, co náboženství nazývá „duše“ se mohlo vyvinout evolucí. A dokonce věřím, že je to zcela v souladu s knihou Genesis. A nemyslím si, že pokud by se nám podařilo cokoli podobného simulovat u umělé inteligence, víru to nepopře ani nepotvrdí. Otázkou je, jestli jsme schopni simulovat proces uvažování společně v kontextu altruismu a zodpovědnosti, protože pokud budou přístroje budoucnosti naprogramovány ke sledování jiných hodnot (např. moc) v souvislosti s množstvím informací, které na počítačích sdílíme, nemůžeme mít jistotu, že si proti sobě nesestrojíme superzbraň.